Jak je to dnes s námi a vlastenectvím?

Přiznávám, že současnému světu nějak přestávám rozumět. My starší prý máme více naslouchat mladým a nesetrvávat na zastaralých a zkostnatělých názorech. Jenže – je to vždy opravdu možné a správné a nemělo by to být spíš naopak?

Ve škole i doma v rodině mě učili k úctě k naší zemi a našim předkům. Učili mě o naší historii, městech a nemovitých památkách, o naší kultuře, tradicích a zvyklostech, jazyku, o našich úspěších i prohrách v dějinách, o naší státnosti a jejích symbolech, atd. Učili mně, že jsme Češi a Moravané a Slováci žijící v jednom společném státě, který je naší vlastí a domovem. Učili mně k lásce k této naší vlasti a domovu a k povinnosti se o ni starat, pečovat o ni a také ji ochraňovat. Učili mě o lidech, kteří pro ni v minulosti položili své životy v naději, že jejich potomci se zde budou mít lépe a budou tady svobodně žít a že o tuto svou vlast budou s ještě větší láskou pečovat.

Dnes se však dozvídám, že něco takového není vůbec potřebné a dokonce snad ani žádoucí a správné. Dozvídám se, že naše Česká republika údajně vůbec není naše, ale že patří všem. Že sem má právo kdokoli přijít a požadovat svůj díl na všem, co naši předci tady vykonali. Že se s tím údajně prostě musíme smířit a že jakékoli vlastenectví v jeho původním významu je již nejenže překonané, ale dokonce že je naopak přímo škodlivé!

Všude zaznamenávám více či méně otevřené názory, že je dnes žádoucí, abychom už nadále nebyli Čechy, Moravany či Slováky, ale že je "na výši doby" a údajně zapotřebí, abychom byli hlavně a především „Evropany“. Jakoby dnes nově platilo, že být například Čechem, to je překonanou věcí a "zpátečnickou  hloupostí“ a pro někoho možná dokonce i jakousi nepatřičnou „ostudou“ (ano, jsou i lidé, kteří se za to, že jsou Češi stydí, Česko z duše nesnáší a dávají to najevo). Dozvídám se, že naše osudy jsou dnes již napořád a nedílně spjaty s jinými a ostatními evropskými zeměmi, které nám společně mohou říkat a říkají, kdo jsme, kde je naše místo a určují co smíme a co nesmíme dělat. Že jsme jen jakousi malou a v podstatě nesvéprávnou součástkou mnohem většího celku a musíme se tomu (údajně v našem vlastním zájmu) podřídit a dokonce být na to i paradoxně jakýmsi zvráceným způsobem "hrdí". Slyšel jsem například, že dnes "máme moře", které jsme dřív neměli, nebo že mistrovství světa ve fotbale vyhráli naši evropští Němci, což je důvodem k naší radosti.

(Co jsem se však zatím příliš nedozvěděl je, zda to takto cítí a mají cítit i ostatní původní evropské národy – zejména ty velké, jako samotní Němci či Francouzi, Italové, Španělé a další)

Jak to tedy je?

Mám proto snad přestat fandit našim českým sportovcům a radovat se z jejich úspěchů nebo se za to stydět? Mám přestat být jako doposud hrdý na úspěchy naší české vědy a techniky, našich lékařů, výzkumníků, našich umělců, spisovatelů, hudebníků, architektů, inženýrů a dalších úctyhodných lidí? Mám snad odvrhnout vlastní kořeny a mám se jako někteří začít vyjadřovat o České republice a jejích obyvatelích nadále již jen s určitým despektem? Nebo dokonce přímo s jakousi „nenávistí“, protože přece původní národní státy jsou již "nežádoucí, nepřijatelnou a překonanou věcí“?

Mám tomu všemu rozumět tak, že je dnes proto "dovoleno" (ve smyslu, že v podstatě nikomu nevadí, když se tak děje) volně a kdekoli špinit a ostouzet naše zatím stále pouze "přetrvávající" státní symboly, vlajku, hymnu, trikolóru, státní znaky a vlajku prezidenta České republiky? Mám si začít zvykat, že jakákoli ochrana těchto dříve úctyhodných a pro někoho skoro „posvátných“ věci je dnes předmětem pomalu skoro výsměchu a despektu? Že odmítání těchto věcí je „in“ a kdo na nich naopak lpí, ten je „out“ (neřkuli přímo nepřijatelný „nácek“ a xenofob, „zaprděný čecháček“, apod. ….)?

Co je tedy potom dnes případnou vlastizradou (o které stále píše náš trestní zákoník)?

Dříve platilo, že vlastizradou je spolčení se s cizí mocností a cizími lidmi za účelem vydání naší vlasti nepříteli. Dnes, zdá se, žádná vlastizrada zřejmě již ani neexistuje, protože naši původní vlast a vše v ní, co naši předci vytvořili a za co pokládali své životy, postupně vydáváme naším sousedům a cizím mocnostem a lidem zcela dobrovolně a otevřeně sami a ještě se tím někdy hloupě chlubíme. Nazýváme to navenek falešnými eufemistickými pojmy jako „pokrok“, „historická nezbytnost“, „jediná možná alternativa“ či „nutnost, se kterou je třeba se (bůhví proč) smířit“.      

S tím ale já nemohu souhlasit a ani se nechci s něčím takovým "smířit" (jak nám říkají zejména dnešní představitelé nejrůznějších celosvětových politických a tzv. „lidsko-právních“ organizací).

To neznamená, že nesouhlasím s tím, abychom pomáhali cizím potřebným lidem hledajícím u nás pomoc (např. skutečným uprchlíkům z válečných oblastí, kteří jsou za jakoukoli pomoc vděční). Potřebným lidem se má pomáhat. Ale má se tak dít dobrovolně a nikoli z nějakého nařízení a na úkor našich vlastních lidí a potřeb. Jen jen chci, aby ti, kdo k nám přicházejí, ctili naše zákony, naši kulturu a zvyklosti. Prostě aby se přizpůsobili oni nám, našim zvyklostem a zákonům, nikoli my jim a jejich zákonům, potřebám a zvyklostem, které jsou mnohdy navíc v rozporu s těmi našimi. Chci, aby naše kultura nezanikla a aby náš jazyk a naše kořeny byly chráněny a zachovány a nikoli rozpuštěny do jakési uniformní multikulturní masy. Chci, aby u nás stále byla zachována rovnoprávnost a svoboda a nevracet se někam do středověku pod falešnou záminkou, že tím prý respektujeme práva a zvyklosti příchozích.

Chci tady opravdu tak moc?

Možná, že potřebám dnešní doby a názorům nové mladé generace skutečně nerozumím, ale jiný už nebudu. Budu a zůstanu takový, jakým mě už od malička naučili být moji rodiče i moji učitelé. Budu mít rád Českou republiku a budu ji považovat za svůj domov a svoji vlast a budu ji chtít bránit proti všem vetřelcům a nepřátelům a budu ji (obrazně řečeno) chtít předat svým potomkům pokud možno (ano máme také spoustu našich vlastních nedostatků a věcí, na kterých je třeba ještě hodně zapracovat, ale nic není dokonalé) nezničenou, svobodnou a krásnou.

Nevidím žádný důvod na tom nic měnit, a to bez ohledu na to, jak se na tyto věci dívá a bude dívat dnešní nová generace těch mladých, kterým máme prý také naslouchat. Pokud to vidí jinak, je to hlavně jejich věc. Budou to totiž dříve či později nakonec oni sami, kdo se bude muset nějak vypořádat se vším, co jim další život přinese.