Snad každý rodič má jedno velké přání – aby se jeho děti měly líp, než se v životě měl on sám. A je zpravidla pro to ochoten i schopen obětovat a udělat velmi mnoho. Kdo děti nemá, ten zřejmě tuto věc nedokáže do těchto důsledků úplně pochopit.
Po pádu komunismu jsme se zbavili éry nesvobody a mohli jsme se důvodně těšit, že naše děti již žádné takové svinstvo nezažijí. Že budou konečně vyrůstat a moci žít svobodně a v bezpečí a v takovém právním prostředí, kde budou v úctě lidská práva a spravedlnost. To byla krásná představa plná naděje na lepší svět pro naše děti a jeho skutečné radosti a tehdejší země západních demokracií nás k takové představě mohly oprávněně inspirovat.
Měli jsme tehdy najednou možnost volně cestovat a poznat život v zemích těchto západních demokracií a porovnat ho s šedou totalitou u nás, kterou jsme právě odvrhli. Mohli jsme vidět spousty nádherných svobodou kypících měst a v nich navštívit a do sytosti poznat a vychutnat jejich nezapomenutelná místa plná romantiky a úžasné atmosféry a svobody. Taková byla ještě před nějakými 20 lety třeba města jako Paříž, nebo Londýn, Benátky, Florencie, Řím, Barcelona, Mnichov a mnoho dalších. A v nich žijící obyvatelé byli většinou svébytní a po právu hrdí na "génius loci", který zde vytvořili jejich předci a který je obklopoval a který lákal návštěvníky k dalším a dalším návratům. Byla to krásná místa k životu!
To bylo tenkrát a já jsem měl to štěstí tuto dobu a taková místa také osobně poznat. Do této svobodné a krásné Evropy jsme se tehdy „vraceli“, s nadšením stříhali drátěné zátarasy na hranicích a věřili v to, že něco takového konečně chceme zavést a zažít i u nás doma – v naší republice. A nějakou dobu to dokonce i začalo vypadat, že se dočkáme a že nová spojená a svobodná a demokratická Evropa bude ještě krásnější než v dobách jejího rozdělení „železnou oponou“ a že my budeme její součástí.
Ovšem dnešek tomu bohužel vůbec nenasvědčuje. Co můžeme vidět zejména v sousedních zemích na západ a na jih od nás? Můj pocit nad současným stavem by se dal popsat nejspíš slovy jako „sklíčenost a smutek“ (to zpočátku) a pak následuje „zlost a nenávist“ vůči těm, kdo něco takového dopustili. Protože vidím, že naše děti se téměř s jistotou nebudou mít lépe tak, jak jsme po krátkou dobu věřili, že se mít budou, a že bohužel zřejmě už nikdy nebudou mít možnost vidět a zažít skutečně svobodného ducha té dřívější staré demokratické Evropy, který zde byl a existoval a kterého jsme ještě mohli být svědky. Tato šance a možnost se dnes rozplývá jako pára nad hrncem.
Co se s námi a Evropou postupně v posledních letech stalo a děje?!
V místech, kde dříve stály jedinečné malebné krámky místních obchodníků, malé kavárničky a soukromé restaurace, vytvářející vždy jedinečnou a neopakovatelnou atmosféru, nejprve začaly vznikat Kauflandy a Lidly se sortimentem stejným v celé Evropě a místní obchodníky často nahradily tržnice provozované asiaty či afričany. Dřívější původní atmosféra rozmanité, svobodné a také bezpečné Evropy začala nenávratně mizet.
A co víc – dnes se k tomu všemu ještě přidalo něco, o čem jsme dříve ani nesnili v těch nejčernějších nočních můrách. Po ulicích se dnes volně potulují tisíce cizích ilegálních imigrantů, často bez jakékoli totožnosti, kteří znamenají konec jakéhokoli pocitu bezpečí. Do Evropských měst vkročil a usadil se dříve nevídaný strach, všudy přítomný terorismus a napětí. Prakticky dnes a denně dochází k masovému vraždění a znásilňování na ulicích, veřejné kulturní akce hlídají těžkooděnci se samopaly s ostrými náboji a po setmění v řadě měst se lidé a zejména ženy bojí byť jen vyjít do ulic. Dříve zcela veřejná místa jsou doslova zabírána a obsazována cizími lidmi plnými nenávisti a zloby, prosazujícími jejich importované cizí zvyky, kulturu a náboženství, které jsou pro nás nepřijatelné a které sem vůbec nepatří!
Na něco takového jsme nebyli zvyklí ani za totalitní éry a nechceme si na to nijak zvykat, protože to není svět, ve kterém bychom chtěli žít a který bychom přáli naši dětem!
A co je snad ještě úplně nejhorší?
Jsou nám čím dál víc zavírány oči s tím, že se vlastně vůbec nic neděje a že je vše v nejlepším pořádku. Pravda je umlčována s tím, že ji nelze říkat, protože by údajně v někom mohla způsobit nepřípustnou zlost a nenávist. Všechno je proto oficiálně pokud možno jen krásné a Evropa prý vzkvétá a kráčí ke světlým zítřkům (samozřejmě s nezbytnou ódou na radost)! A úplně nakonec - Evropa jako taková již údajně ani nepatří nám a našim dětem, ale patří všem – každému, kdo sem přijde a vznese svůj jakýsi „nárok“ spočívající jen a pouze v tom, že prostě sem do ní jakkoli přišel.
A co naše děti? Ty to zatím většinou do důsledků nevidí a nedokáží docenit, oč zde přicházejí a co to všechno pro ně znamená. O to je to všechno ještě horší! Máme jim snad, jako za totality, kterou jsme zažili, veřejně lhát a říkat, jak je vše v pořádku a přitom trnout, zda se vůbec vrátí domů z nějakého koncertu či veřejné kulturní či sportovní akce? Zda je někdo na veřejnosti nezabije či neznásilní?
Neznám jedinou matku či otce, kteří by současný stav proto nesledovali s největšími obavami a strachem z budoucnosti. Plným právem! Takový svět totiž nikdo z nás našim dětem připravit určitě nechtěl.